Jak se ze dvou kil navíc může stát celoživotní nespokojenost s vlastním tělem.

Dodnes si pamatuji ten pocit, že je se mnou něco špatně.
Bylo mi třináct let a přibrala jsem asi dvě kila.
Stoupla jsem si na váhu, která ukázala něco málo přes šedesát kilo.
Co se vlastně stalo? Přibrala jsem dvě kila. To bylo celé.
Byla jsem třináctiletá holka. Moje tělo rostlo, měnilo se, dospívalo.

Ale nikdo mi neřekl:

„Buď v klidu. Tvoje tělo se prostě mění.“

Nikdo mě nezastavil.

Nikdo mi nevysvětlil, že číslo na váze neříká nic o tom, jaká jsem.
A tak jsem si z toho vyvodila vlastní závěr sama.

Musím zhubnout.

A co je na tom možná nejhorší?
Že mi to tehdy připadalo naprosto normální a v pořádku.

Vyrůstala jsem se dvěma staršími sestrami. Porovnávaly jsme se, řešily jsme váhu, vzhled, držely diety, mluvily o tom, co můžeme a nemůžeme jíst.
A já jsem postupně uvěřila tomu, že štíhlejší tělo znamená lepší, hezčí, úspěšnější, hodnotnější …..
A pokud nejsem dost hubená, měla bych se sebou něco dělat.

Pokračování přišlo na oděvní škole. Byl to svět módy, přehlídek, modelek, oblečení, kritizování vzhledu. Další a další pravidla o tom, jak má ženské tělo vypadat a já jsem vůbec netušila, že si právě ukládám do podvědomí něco, co si ponesu v sobě desítky let.

Nedůvěra ve vlastní tělo byla stále větší, nekonečné sledování, kontrolování, posuzování….

Když se dnes podívám zpátky, už vím, že můj problém nebyla ta dvě kila navíc, ale to, co jsem si kolem toho začala vytvářet. Byl to začátek mého zajetí v kultu štíhlosti a stala jsem se věrným zákazníkem dietního byznysu.

A přesně tady podle mě začíná dietní mentalita.
V okamžiku, kdy se v hlavě usadí přesvědčení:
„Moje tělo není v pořádku takové, jaké je.“

Hned se ozve ten známý hlas:
„Musíš zhubnout.“

A možná právě proto dnes některé z nás pořád hubnou.
Ne proto, že bychom opravdu potřebovaly další dietu, ale protože jsme se kdysi naučily, že hubnutí znamená bezpečí, přijetí, krásu nebo vlastní hodnotu.

A tenhle program může běžet dál, klidně deset, dvacet, třicet let, aniž si uvědomujeme, odkud vlastně přišel.
Často se nesnažíme zhubnout jen proto, že chceme změnit svoje tělo.
Snažíme se zhubnout, protože jsme se kdysi naučily, že štíhlejší tělo znamená lepší život.
A to jsou dvě úplně rozdílné věci.

Takže jestli dnes zase přemýšlíš:
„Musím zhubnout.“
Nehledej další dietu.
Zkus se zeptat:
„Proč si vlastně myslím, že musím zhubnout?“

Kdy poprvé přišel ten nepříjemný pocit kolem vzhledu tvého těla?
Co se tehdy stalo? Čí hlas v hlavě slyšíš?
Je to opravdu tvoje dnešní touha nebo jen pokračuješ v něčem, co začalo možná už v dětství?
Nepotřebuješ další dietu, potřebuješ jen pochopit, kde se to vzalo, že musíš zhubnout a být štíhlejší abys byla v pořádku.

„Ještě dřív, než jsem měla možnost poznat kdo jsem, začal okolní svět hodnotit to, jak vypadám“.

Možná i tímto uvědoměním může začít cesta (pod)vědomého hubnutí.